Meteorit Loket patří mezi jedny z nejstarších meteoritů na světě, jejichž pád byl podrobněji zdokumentován. Zároveň je to největší dochovaný meteorit na našem území.
Železný meteorit, podle historických pramenů, dopadl roku 1400 (někde je uváděno až 1422) na nádvoří hradu Loket. Jeho dopadová hmotnosti činila cca 107 kg a měl velikost a podobu "koňské hlavy" (rozměr cca 50 x 30 x 20 cm). Zdá se však, že jeho hmotnost byla ve finále větší, než se udává.
Meteorit ležel celá staletí ve sklepení radnice v Lokti a někdy i přímo na hradě. O jeho původu se zachovalo velmi málo zpráv, protože městský archív od té doby několikrát vyhořel. Za třicetileté války (1618–1648), z obavy, aby nebyl odvezen švédskými vojsky, hodili občané Lokte meteorit do 40 metrů hluboké hradní studně. Až v roce 1670 studnu vyčerpali a kámen vyzdvihli.
V roce 1742 pak vojáci francouzské armády znovu hodili meteorit do hradní studně a čekali, zda se vrátí na původní místo. Není s podivem, že se docela načekali J. Meteorit ležel na dně studny 34 let, až roku 1776 studna vyschla. Pak byl vytažen a uložen do Loketské radnice. Teprve po té době profesor chemie K. A. Neumann zjistil, že se jedná o meteorit.
V minulosti byla meteoritu Loket připisována kouzelná moc a vzniklo mnoho pověstí, zde asi ta nejznámější:
Mezi purkrabími, kteří vládli na Lokti, požíval nejhorší pověst markrabě Vohburgský. Nutil nemilosrdně lid k těžkým robotám, neměl slitování s chudými ani s nemocnými. A stejně tvrdě vymáhal na poddaných daň. Kdo nemohl včas zaplatiti, byl bez milosti jat panskými dráby, odveden na hrad a vsazen do temného vězení, vytesaného ve skále.
V té době žila ve vetché chaloupce na břehu Oharky chudá žena, která měla zaplatiti purkrabímu značný dluh. Muž se rozstonal a zemřel, ona sama stižena byla nemocí, z níž se jen těžko pozdravila. Zbyly jí jenom hladové děti, prázdná chalupa a oči pro pláč. A tak doufala jen v pomoc boží a v slitování markraběte, který snad přece poshoví, až mu o svém neštěstí poví…
Byla srpnová neděle, horký, parný den, kdy se vypravila na Loket, aby se tam v kapli pomodlila a poprosila purkrabího o milost. S děckem v náruči vstoupila do hradu, stírajíc co krok s čela pot, neboť byla vysílena nemocí a bídou. A jak tu kráčí okolo mázhauz, velká síň, paláce, vystoupil purkrabí na arkýř a pohlížel pánovitě na lid, který se před ním kořil. Žena si dodala odvahy, padla před purkrabím v prach a vznesla k němu svou prosbu.
Vyslechl ji ledabyle a odmítavě máchl rukou: „Nemarni slov, zaplatit musíš, sice budeš uvržena do vězení!“ Tu počala žena srdcervoucím hlasem naříkati a prositi, by se pro milosrdenství boží nad ní, nešťastnicí, slitoval. A když se ani potom jeho srdce nepohnulo, tu jata zoufalstvím zahrozila na purkrabího a vzkřikla pohnutým hlasem: „Za to, že máš kamenné srdce, nechť se celý proměníš v kámen!“
V tu chvíli se snesl nad hrad černý mrak. Zaburácel hrom, až se celá hora otřásla, a do arkýře, na němž stál purkrabí, udeřil blesk. Lidé, jdoucí do kostela, upadli na zem, pojati strachem, že nastává konce světa a s ním soudný den. Po chvíli se rozjasnilo, mrak se rozprchl – a po bouři nebylo sledu. Jen pod arkýřem paláce válel se při zemi kouř, páchnoucí sirou, a na dně jámy, která tu zela v zemi, spočíval velký, žhavý kámen.
„Purkrabí byl zaklet v kámen!“ volali lidé zděšeně a křižujíce se spěchali do kostela poděkovati Bohu, že je zbavil ukrutného pána.
V 19. století byl meteorit Loket rozdělen na několik částí a v Lokti dnes naleznete jeho kopii a kus o hmotnosti cca 14 kg. Největší kus o hmotnosti cca 80 kg se od roku 1812 nachází v muzeu ve Vídni, odkud pochází i můj kousek. Další kusy leží v depozitáři Sokolovského muzea, v Národním muzeu v Praze a také v muzeích v Německu, Rakousku, Velké Británii, Švédsku, USA či Indii.
Dělení meteoritu, které nebylo v té době vůbec snadné (meteorit byl ze zvědavosti i zahříván v huti), zaujalo i známého německého básníka Johanna Wolfganga Goethe, který Loket a okolí s oblibou opakovaně navštěvoval. V dopisu z roku 1819 napsal svému příteli: „V Lokti je velmi pozoruhodný zbytek meteoritického železa. Věčná škoda, že tak drahocenný přírodní produkt se rozřezává na kusy, jako kdyby někdo chtěl rozdělovat velký diamant, aby se oň podělil, nebo podle šalamounského rozsudku jako by rozpůlené dítě bylo stále ještě kojencem.“